Karel Jaromír Erben - Holoubek+Vrba

11. března 2008 v 16:22 | LucY |  Básně K.J.Erbena

HOLOUBEK

Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. -
Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.
"Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo!
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.
Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže!
když muž ti umřel,
vezmi mne za muže." -
Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího žel její
pomalu zahynul.
V témdni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila. -
Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.
Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. -
Směj se, směj, nevěsto!
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!
Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná -
ten se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! -
-
Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.
Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevněť stojí vina.
Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.
Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.
Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.
Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
"Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!" -
Teče voda, teče,
vlna vinu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! -
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.
Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jmenu
spočívá prokletí!

VRBA

Ráno sedá ke snídaní,
táže se své mladé paní:
"Paní moje, paní milá!
Vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla -
jednohos mi nesvěřila.
Dvě léta jsme spolu nyní -
jedno nepokoj mi činí.
Paní moje, milá paní!
Jaké je to tvoje spaní?
Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.
Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.
Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.
Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. -
Paní moje, paní zlatá!
Zdali nemocí jsi jata?
Jestli nemoc ta závada,
nech ať přijde moudrá rada.
V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodí.
Mocné slovo ohni káže,
skálu drtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne s nebe:
slovo mocné zhojí tebe." -
""Ó pane můj, milý pane!
Nechtěj dbáti řeči plané.
Co souzeno při zrození,
tomu nikdež léku není.
Co Sudice komu káže,
slovo lidské nerozváže!
Ač bezduchá na svém loži,
vždy jsem přece v moci boží.
Vždy jsem přece v boží moci,
jenž mne chrání každé noci
Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.
Ráno zdráva vstáti mohu:
protož poruč pánu bohu!"" -
Darmo, paní! jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.
Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,
dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.
"Slyšíš, matko! ty víš mnoho:
víš, co potkati má koho,
víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.
Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?
Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,
ani ruchu, ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;
studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo." -
""Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?
Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.
Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;
žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!"" -
"Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;
paní má ať se mnou žije,
a vrba ať v zemi hnije!" -
Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;
padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,
zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,
jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. -
"Jaký shon to k mému domu?
komu zní hodina, komu?" -
""Umřela tvá paní milá,
jak by kosou sťata byla;
zdráva chodíc při své práci,
padla, jako strom se skácí;
zavzdychala umírajíc,
po dítku se ohlédajíc."" -
"Ó běda mi, běda, běda!
paní zabil jsem nevěda,
a z děťátka v túž hodinu
učinil jsem sirotinu!
Ó ty vrbo, vrbo bílá!
což jsi ty mne zarmoutila!
Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?"
" "Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;
dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;
na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.
Když se bude kolébati,
matka bude je chovati.
Proutí zasaď podlé vody,
by nevzalo žádné škody.
Až doroste hoch maličký,
bude řezat píšťaličky;
na píšťalku bude pěti -
se svou matkou rozprávěti!""
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adam adam | E-mail | 9. listopadu 2014 v 10:51 | Reagovat

Je to nahovno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama