Nečekané setkání (má slohová práce)

16. prosince 2008 v 6:27 | LucY |  Má tvorba
Ahoj lidi:). Už to bude nějakej ten tyden, co jsem vám psala, že jsme ve škole psali slohovou práci a že mi to zabralo opravdu hodně času a papírů..:D. Někteří z vás mi říkali, ať ji vložím na blog. Není nic extra a možná je zbytečně dlouhá, ale dávám ji sem. A pokud si ji přečtete, budu moc ráda, když k ní napíšete nějak komentář:). Tak už to nebudu okecávat a tady je:).

NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Událo se to loňského roku. Právě jsem procházela už večerním zasněženým parkem, když jsem zaslechla tenoučký hlásek, nesoucí se ke mně chladným větříčkem. Pokračovala jsem tedy za hlasem. Můj strach a zároveň zvědavost překračovaly meze. Udělala jsem pár dalších nejistých kroků a zase jsem zaslechla ten jemný hlásek, tentokrát byl však hlasitější. Překonala jsem svůj strach, i když má fantazie i nadále pracovala na plné obrátky, a pokračovala dál.


Hlas mě dovedl až k malému keříku, schovanému mezi vysokými stromy uprostřed parku. Čekala jsem zda-li se ozve ten jemňounký hlásek znovu. Nic jsem však nezaslechla. Nemohla jsem ale přeci uvěřit tomu, že tam nic není, když to tak vzlykalo či snad na mě volalo. Opatrně jsem proto roztáhla úzké větývky, které byly silně obaleny sněhem. V tu chvíli jsme spatřila něco opravdu nečekaného. Já sama bych nevěřila člověku, který tvrdil, že něco takového viděl.
Na chladné zemi pod keřem leželo malé stvoření, avšak nebyl to člověk a zvířeti se to také nepodobalo.
Živočich zářil slabě fialovou barvou. Z kulaté hlavičky mu vyčuhovaly malinké růžky, jejichž konce svítili žlutozeleně. Tělo velikosti batolete bylo potaženo průhlednou dečkou a zpod zad tvorečka čouhala bílá křídla.
Nemohla jsem ho tam nechat. Hned jak jsem ho uviděla, přirost mi k srdci. Vzala jsem ho opatrně do náruče a skryla před mrazem do své zimní bundy. Neuvěřitelnou rychlostí jsem pelášila domů a přitom jemně držela (snad) spící ,,dítko".
Doběhla jsem domů, maličkého položila do postele a rozdělala oheň v krbu. A pak už jsem musela jen čekat, než se ,,drobeček" probudí.
Netrvalo dlouho a malý otevřel očka. Dívaly se na mě překrásné duhové kuličky a na tváři maličkého se objevil úsměv, který mě zahřál u srdce. Chtěla jsem malého zvednout a přitisknout ho k sobě, ale začal vydávat tichý nářek. Zeptala jsem se teda co se děje. Odpovědí mi bylo rudě zářící pravé křídlo. Otočila jsem ,,človíčka" k sobě zády, abych se na křídlo podívala. Bylo zlomené. Utíkala jsem pro lékárničku a křídlo stáhla tak, aby s nim nemohl malý dále hýbat, a tak abych mu zabránila v další bolesti.
Ale co s ním teď? Do nemocnice jsem ho vzít nemohla. Divili by se nad jeho vzhledem. Řekla jsem si, že počkám do rána. Ráno moudřejší večera.
Probudila jsem se vedle mrňouska, který lehce oddechoval. Nechtěla jsem ho budit, šla jsem teda opatrně a co nejtišeji udělat teplý čaj, který mi přijde po ránu vždycky vhod.
Vrátila jsem se zpět, abych malého zkontrolovala, ale našla jsem postel prázdnou. Nic mi nebránilo v tom, abych začala zoufale jančit a ,,dítko" hledat. Ani za mák mě v tu chvíli nenapadlo podívat se ke stropu. Smích maličkého mě k tomu ovšem donutil a já vzhlédla. Prťousek poletoval u stropu a nebyla na něm poznat jediná známka toho, že by měl někdy něco s křídlem. Pustila jsem to teda z hlavy a přivolala malého k sobě. Poslušně přilétl a obejmul mě kolem krku. Mě la jsem z něj radost, ale stále mě tížil na srdci velký kámen. Jak se můžu starat o malého ďábelského andílka, když vypadá tak neobvyklea? Vždyť s ním nemohu ani vyjít ven. Zavolala jsem proto své dobré kamarádce Marice a požádala ji, aby přišla.
Marika si jako vždy udělala čas a přišla co nejdříve mohla. Doufala jsem, že se nevyděsí až uvidí u stropu poletovat jakési dítě s čertovskými rohy a andělskými křídly. Otevřela jsem dveře a pozvala ji dál. I po vstupu do pokoje, kde dítko vesele poletovalo, se Marika neděsila a na jejím obličeji nebyl poznat žádný zvláštní výraz. Zastavila se, podívala na mě a řekla: ,,Tak co jsi potřebovala?" a usmála se. Nevěřícně jsem na ni koukala a čekala, že si mrňouska všimne, ale nestalo se. Zeptala jsem se tedy: ,, Ty tu nevidíš nic nenormálního?" S upřímností v hlase mi odpověděla: ,,Ně, co bych měla vidět?"
Nevěřila jsem vlastním uším. Jak se může tak blbě ptát, když tady poletuje malé ,,dítě" a ještě se tak nahlas směje. Zeptala jsem se tedy znovu: ,,Ty vážně nevidíš nic, co by tě bodalo do očí?" ,,No ne, i když… Možná tvůj účes." A začala se smát. Na oplátku jsem se také usmála, avšak velmi nejistě. Poté jsme se spolu normálně bavily a já si zvykla na přítomnost malého andílka, kterého Marika nemá možnost vidět.
Pod jejím odchodu jsem hodně přemýšlela. Kdo je ten malý vlastně zač? Proč ho ostatní nevidí? Hlavou mi běhalo moc takovýchto otázek, na které jsem se snažila si odpovědět. Ale také jsem si říkala, že to má své výhody. Aspoň se na něj nebudou lidi dívat podivně. Pak však nebude moci mít žádné přátele a bude plně odkázán na mě. S tímto pocitem jsem se ovšem naučila čít a malý ďábelský andílek se mnou žijící, roste jako z vody.
Častokrát mě v noci přemůže smutek, ale můj malý Artur, tak jsem andílka pojmenovala, za mnou vždycky přijde a utěšuje mě. Miluji ho jako svého vlastního syna a on mě zase bere jako matku.
Když byl batole, myslela jsem, že to nezvládne, že nedokáže žít beze mě a mé pomoci, ale každý den mě přesvědčuje o tom, že není neschopný. Žijeme jen pro sebe a jsme šťastní.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ^^MiSs.€vIčQa^^ ^^MiSs.€vIčQa^^ | Web | 16. prosince 2008 v 6:33 | Reagovat

ty vee to je dlouhý jak tejden xD xD

2 Maggie - SB♥ Maggie - SB♥ | E-mail | Web | 16. prosince 2008 v 9:17 | Reagovat

Zlaty sloh :)

Aj zvyknem pisat dlhe slohy, ani nie naschval, ale nejak sa to vzdy "roztiahne".

3 |-|/\|\|ۧ |-|/\|\|ۧ | Web | 16. prosince 2008 v 16:41 | Reagovat

mno, abych pravdu řekl neurazí, nenadchne:-P takový laciný příběh.. můj názor.. my budem psát po Vánocích nějakou úvahu, tak jsem zvědavej:D

4 sucubus sucubus | Web | 16. prosince 2008 v 16:52 | Reagovat

celkem dobrej blog

5 Ollinka ♥ SB *special kisses for You* Ollinka ♥ SB *special kisses for You* | Web | 16. prosince 2008 v 18:48 | Reagovat

jéé.. sloh.. psaní slohů "miluju" xD

6 M!ss Sně...ží your SB M!ss Sně...ží your SB | Web | 16. prosince 2008 v 19:27 | Reagovat

děkuju :)

7 Gigi- twoje ABSOLUTLY wěrný a lowující Sbénko♥ Gigi- twoje ABSOLUTLY wěrný a lowující Sbénko♥ | Web | 16. prosince 2008 v 20:39 | Reagovat

libi se mi to...je to originální :) jenom je vidět že už jsi to nechtěla mít zbytečně dlouhý a tak jsi ten konec nepromakala tak jako začátek. Ale je to krásný, takovej anděl strážný ♥

8 lamka lamka | 2. listopadu 2011 v 21:19 | Reagovat

dik zacatek sem si zkopiroval :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama