[..Příběhy..]

Příběhy..

27. srpna 2007 v 10:03 | ..LucY..
..Hrob...
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
...Špatné rozhodnutí...
Rozmýšlela se,jestli má skočit.Už ji nebavilo poslouchat rady a hádky rodičů vůči jejímu prospěchu ve škole.Byla na učení levá.Věděla to.Měla skočit už dávno.Vrchol byla facka od její matky za utajenou trojku z matiky-vžďyť přece..nikdy jí ještě maminka neuhodila!
Sbalila si věci a ráno nesměle utěkla z domova.Dostala se až sem.Na most.
Babička jí vždycky říkala,že pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije.A proč?ptala se jí.
No přeci proto,že rodiče dítě vypiplají a to si pak vezme život.Teď si na rozhovor vzpomněla.Přemýšlela nad tou těžkou volbou.V hlavě jí utkvěli slova babičky:
..pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije..
Hlava jí třeštila a pálili jí slzy sebelítosti.Ovanul jí prudký vítr a ona se zapotácela.
Málem měla to trápení za sebou.Málem.Styděla se nad tím,jak rychle se snažila nabrat rovnováhu.Chce snad skočit nebo ne?!
Před očima najednou viděla plačící mámu a tátu.Táta říká něco o tom,že na ní neměl řvát..je to jeho vina.Ano!Chtěla,aby hodně trpěli!Rozhodla se.Skočila.Během pádu si uvědomila,že už nikdy neuvidí babičku,maminku,tatínka,že už nikdy neuvidí nikoho..
Ale tohle přece nechtěla..pozdě..
...Anorexie...
Simona netušila, že ji touha po štíhlé postavě dostane až na psychiatrické oddělení do Bohnic.
Většina dospívajících dětí netuší, na jakou pracovní dráhu se vydat. U většiny proto spolurozhodují rodiče. Problém ale nastane, když rodiče chtějí přes své děti dokázat to, na co oni sami neměli. Následky mohou být tragické. Jako u dnes patnáctileté Simony:
,S modelingem jsem měla zkušenosti od dětství. V osmi letech jsem poprvé předváděla na dětské módní přehlídce a postupně jsem dostávala nabídky i k focení módy pro různé časopisy. Vždy jsem ale vystupovala v roli sladkého dítěte. Kamarádi mých rodičů tvrdili, že bych mohla svou tvář ukazovat ještě více. Často vtipkovali na téma: co kdyby si tě všimnul nějaký hledač talentů...? Matka z toho zřejmě vydedukovala, že na tom něco bude, a rozhodla se, že můj osud vezme pevně do svých rukou. Ale jak jsem dospívala, moje postava se poněkud více zakulacovala. Musím podotknout, že příroda dala do vínku ženám v naší rodině postavu plnější. Jednoduše řečeno, moje babička, matka i starší sestra byly zkrátka ženy krev a mlíko. I přes to byla moje matka stále přesvědčená, že dráha modelky je pro mě to pravé ořechové. A tak když jsem ve čtrnácti letech stála na již desátém castingu a majitel modelingové agentury mi už asi po desáté řekl, že sice tvář mám krásnou, ale s tou postavou by chtělo ještě něco udělat, rozhodla jsem se, že s touto šaškárnou jednou pro vždy skoncuji. Matka ovšem byla striktně proti. Vyčítala mi, že nemám dost vůle a že kdybych chtěla, nějaké to kilo bych přece shodit mohla. A tak jsme spolu pravidelně každé ráno běhaly, po škole jsme plavaly, k večeru zaskočily na aerobic a českou vydatnou stravu jsme vyměnily za klíčky, výhonky, sójové výrobky a převážně ovoce a zeleninu. Během prvních dnů odříkání a hladovění jsem cítila křeče v žaludku, nevolnost, byla jsem neustále ospalá a vyčerpaná. Postupně se ale stav stabilizoval. Z porcí jídel jsem stále ubírala a ubírala a matka mě v tom jen podporovala. Připomínala mi, že musím být silná a že když vydržím, výsledky se co nejdříve dostaví. Musím přiznat, že měla pravdu. Kila šla neskutečně rychle dolů. A tak se během krátké doby stalo, že zájem o diety, krásnou postavu a cvičení se pro mne stal prioritou.
Nakoupila jsem několik knih, které radily, jak a co nejúčinněji zhubnout, v obchodě jsem pročítala obaly potravin a kupovala jsem jen ty výrobky, které měly co nejmenší energetickou hodnotu. Z velikosti 40 jsem klesala na 38, 36 a zastavila jsem se na ,dětské' velikosti 34. Po čtvrt roce usilovné dřiny a od-říkání jsem zhubla o 22 kilogramů. Mně se to ale zdálo pořád málo. Neustále jsem si připadala tlustá a chtěla jsem shodit ještě více. Na druhou stranu matka vedle mne zářila štěstím. Konečně se začínala cítit jako běžec, který zdolává dlouhou trať a úspěšně se blíží k cíli.

Před Vánocemi jsem si poprvé připadala pěkná. Z rukou, nohou, břicha a zadečku mi slezl téměř všechen tuk. Na místo toho mi na ramenech a kyčlích vylezly kosti a prsa se téměř ztratila. Spolužáci mě vyslýchali, co se se mnou děje a jestli nejsem nemocná, že jsem tak najednou zhubla. Maminka mě ale ubezpečovala, že mi všechny spolužačky závidí krásnou postavu.
Pod vánočním stromečkem jsem narazila na velké fotoalbum - údajně na snímky z přehlídkových mol. Matka se totiž zmínila, že při nákupu vánočních dárků narazila na bývalého spolužáka, který si založil modelingovou agenturu. A protože slovo dalo slovo, krátce před Silvestrem jsem už stála na přehlídkovém mole. Dny před přehlídkou ale byly doslova ukrutné. Abych náhodou nepřibrala, držela jsem velice přísnou dietu. Pila jsem jenom vodu a sama na sobě jsem začínala cítit, že se mi točí hlava a že při každém pozření sousta se mi obrací žaludek.
Nastal den D. 31. prosinec jsem započala hodinovým zvracením - nervy začaly fungovat a žaludeční šťávy se rozhodly vše bojkotovat. Myšlenka, že se musím dát co nejdříve kvůli večerní přehlídce dohromady, mě dováděla k šílenství. Během několika hodin se ale můj stav zlepšil a my jsme mohly bez problémů vyjet směrem kulturní dům. Přípravy na večerní přehlídku gradovaly. Modelky pobíhaly sem a tam, kadeřníci a vizážisté se mohli přetrhnout a mně začínalo být zase špatně. Ale jelikož se přehlídka blížila, musela jsem indispozici vyhnat z hlavy. A podařilo se. Na molo jsem nastoupila a mezi diváky jsem spatřila zářící matku. Mně do smíchu moc nebylo - měla jsem křeče v žaludku, bolela mě hlava a schlo mi v krku. Najednou se mi zatmělo před očima. Probrala jsem se až v nemocnici. Kolem mě pípající přístroje a nade mnou lékaři v čele s matkou. Diagnóza: vyčerpání z podvýživy. A tak jsem se zase dostala do něčích rukou Tentokrát už ne do matčiných, ale pod odborný dohled lékařů. Kvůli výšce 173 cm a váze 33 kilogramů mě po 14 dnech odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích. V srpnu to bude čtvrt roku, co se dívám ze zamřížovaného okna na park léčebny. Každý den mě sestřičky váží a při každém jídle (které je 5 - 6 krát denně) sedí u mého stolu a kontrolují, jestli neschovávám jídlo do županu. Bydlím s Evou. Tu opustil přítel, protože si myslel, že je Eva tlustá.
...Přítel člověka...
Pribeh vypraví o jedne male holcice, která mela svého nejlepsiho pritele. Sveho pejska. Žila se svými rodici na konci města. Jeji rodice byli často zvani na vecirky a aby se sama doma nebala hlidal ji jeji pes, vzdy spal u jeji postele. Jednou když jeji rodice vyrazeli zase na jeden z vecirku byla zrovna bourka. Mala divenka se ale nebala protože mela u sebe svého pritele. Když se v noci probudila slysela z koupelny kapani, protože se toho lekla podala ruku svymu psovi a ten ji olizl a byla klidnejsi, protože vedela ze je stále sni.
Asi po hodine ji opet zbudila, slabe tekouci voda,ale nevenovala tomu moc velkou pozornost, protože si myslela ze to jen tece kohoutek. Uz ze zvyku podala ruku svemu pejskovi a ten ji olizl.
Odbila pulnoct když se probudila po trerti. Tentoktrat uz voda tekla primo proudem. To ji uz nedalo a sebrala veskrou svou odavahu a sla se do koupelny podivat. Dvere otvirala pomalu, jak byla vydesena ale to co před sebou uvidela ji pronasledovalo v snech cele detstvi. Kapani, které ji budilo nespusobila voda odkapavajici z kohoutku, ale krev. Krev jejiho nejlepsiho pritele, který vysel z podriznutym hrdlem za ocas. Holčička se vrátila do pokoje a tam bylo napsáno: ,,I LIDÉ UMÍ LÍZAT RUCE!´´ Ztrata nejlepsiho pritele a sok který utrpela zpusobilo docasnou ztratu reci, vzdyt ji bylo pouhych sedm let.
...Pomsta...
Bylo kolem dvanácté v noci a Hanka ulehala spokojeně do postele. Byla sobota,tak mohla jít spát pozdě. Už skoro spala když jí zazvonil mobil. V rychlosti zjistila,že jí volá kamarádka Lucie. Myslela si,že si z ní dělá legraci,nebo jí chce popřát dobrou noc. Tak či tak,Hanka jí to zvedla. Než stačila Lucie promluvit,křikla Hanka do telefonu že chce spát,že dobrou noc a ať nevolá!!Nenechala Lucku promluvit jediné slovo. Položila mobil v domění že už nebude volat a zavřela oči. Hned se ale ozval mobil znovu. Hanka se naštvala a zvedla to,ale než stačila cokoli zařvat Lucka začala zoufale prosit o pomoc,že je doma a že ji napadla nějaká žena. Hanka se polekala jejího přiškrceného hlasu. Takhle vyděšený hlas by Lucie nedokázala nahrát. Přemohla strach,nasedla na kolo a uháněla Lucce na pomoc. Napadlo jí,že by měla radši zavolat někoho dospělého,ale to mohla Lucka zavolat rovnou policii.Co když si dělá přece jen legraci?Tak či tak,protože to od sebe nemají daleko,vyjela Hanka do tmy. Už zdálky viděla temný lucčin dům. Ten útulný a prosluněný dům byl tytam a místo něj stála u lesa chladná a tmavá vila. V noci vše vypadá jinak. Už při prvním pohledu si byla Hanka jistá,že si z ní Lucka nedělala blázny. Dveře byly vyražené z pantů a z patra se lesem nesl jekot vyděšené a přiškrcené Lucie. Hanka odhodila kolo a spěchala do patra. Vtrhla do Lucčina pokoje a věnoval se jí takový pohled že na to v životě nezapomene. Lucie seděla na posteli,z pusy a nosu jí tekla rudá krev,byla modrá a kdosi nebo cosi ji škrtilo. Lucka v ruce držela mobil a stále ječela.Ale už z posledních sil. Náhle se ozvala rána.Postava která Lucii škrtila se polekala a vyletěla oknem ven. Lucka se rozkašlala a začala se dusit. To průvan způsobil tu ránu!Lucie divoce ukazovala ke dveřím.Hanka se polekala a otočila se.Nic tam však nebylo. počkala až se ubohá Lucka vykašlala a pak spolu běžely do ložnice. Už z chodby Hanka slyšela podivný vrzavý zvuk. Vešly a začaly obě řvát tak,že takhle nikdo nikdy v životě neřval. lucčini rodiče viseli na lanech od stropu a houpali se. Obě vyběhly z domu pryč a na policii. Policie jim s postavou nevěřila a usoudili že to byl vrah. Jen Lucie a Hanka však věděly pravdu. Lucčina rodina se nenáviděla s druhou a dělali si naschvály a zrovna ten osudný den přišla řada udělat naschvál druhé rodině. Lucčini rodiče jim odpojili nějakou součástku u auta.netušili však jaký to bude mít dopad. Celá rodina si ješte tentýž den vyjela na výlet a na křižovatce kde potřebovali odpojenou součástku se stala veliká nehoda.Celá rodina byla mrtvá. Lucčini rodiče to nemohli rozdýchat,tohle přece nechtěli. Ale bylo pozdě a duch matky té zesnulé rodiny se přišel pomstít...
 
 

Reklama