Referáty, knihy, poezie i próza

17. listopad 1989

17. listopadu 2008 v 11:00 | LucY
Dnes máme státní svátek a to 17. listopad.
Co se událo tohoto dne před před 19ti lety? --> Sametová revoluce
V Praze se konala pokojná demonstrace studentů při příležitosti 50. výročí studentských manifestací v Protektorátu Čechy a Morava na počátku druhé světové války. Po počátečních proslovech na Albertově a kladení květin a svíček na Vyšehradě se průvod vydal směrem na Václavák, kde byl zastaven na Národní třídě pořádkovou policií a násilně rozehnán. To vedlo k dalším rozsáhlým protestům studentů a veřejnosti proti ČS komunictickému režimu, tzv. Sametové revoluci, k pádu vlády a nastolení demokracie.

Pamětní deska Samet. revoluce

Tak to je tak nějak ve zkratce, co se to vlastně stalo a proč kvuli tomu nejdeme dneska do školy:). Užijte si den a čusaa:).

Mononukleoza

8. září 2008 v 21:54 | LucY
Už se ke mně parkrat přineslo slovo mononukleoza, ale vubec jsem nevěděla co to je.. jen jsem věděla, že je to nemoc, ale jaká.. to mě zajmalo, tak jsem si to na netu našla a tady vam to davam;). Možná vas to nebude zajmat,ale tak musim sem konečně taky něco přidat ne?;).
Mononukleóza (lidově polibková nemoc či nemoc z líbání) je virové onemocnění. Postihuje vnitřní žlázy, zejména slezinu a játra a uzliny, hrtanové a týlní. Nemoc zpočátku vypadá jako angína, až poté, co neúčinkují antibiotika, je pacient testován na přítomnost virů. Mononukleóze se říká Nemoc z líbání nebo Dětská nemoc, protože nejčastěji jí onemocní malé děti, u kterých je průběh většinou bez příznaků a dospívající. Nemoc se přenáší prostřednictvím slin - buď přímo nejčastěji líbáním, nebo nepřímo rukama a předměty čerstvě potřísněnými slinami.
Tak to je jen takovej menší výtažek z toho co to je mononukleoza.. a jste (jsme) zas o něco chytřejší..:D.. Doufám že vas to neunavilo moc;).

Takhle vypadá mononukleoza v krvi..

Břečťan popínavý

25. března 2008 v 17:16 | ..LucY..
Břečtan popínavý (Hedera helix Linné) je okrasná půdopokryvná a popínavá rostlina.
Popínavá vytrvalá rostlina s hlubokým kořenovým systémem a četnými příčepivými kořínky, které vyrůstají z uzlin na stonku a díky nim se může břečtan šplhat vzhůru. Délka stonku může být až 15m. Listy jsou na stonku postaveny střídavě, 3-5cm velké,kožovité, tmavě zelené, v okolí žilek často světleji zbarvené. Doba květu VII-XI. Plodem jsou malé tmavě modré nebo černé bobule, které na rostlině vydrží až do jara. Bobule jsou pro člověka jedovaté, pro ptáky však ne.
Vyskituje se na celé severní polokouli až po šedesátou rovnoběžku.
Je to typická rostlina lesního podrostu, takže dobře snáší stín a polostín. Nemá rád slunce.
Okrasná rostlina, používaná ve výsadbách jako půdopokryvná a popínavá. Průmyslově se z něj izolují jedovaté látky využívané k výrobě dezinfekčních přípravků.
Břečtan má léčivé listy. Přípravky jsou hlavně na vnější použití. Pomáhá při popálení sluncem, odstraňuje celulitidu, teplé obklady jsou dobré na pohmožděniny.

Buk Lesní

25. března 2008 v 17:04 | LucY
Buk lesní (Fagus sylvatica) je statný opadavý listnatý strom se štíhlým kmenem a pravidelnou vejčitou koeunou, který může dorůstat výšky i přes 45 metrů. Jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy.
Koruna je mohutná, pravidelného vejčitého tvaru. Kmen je štíhlý, pokrytý tenkou hladkou kůrou bělošedé barvy, někdy s mírným namodralým nádechem.
Pupeny jsou úzce kuželovité a pichlavě zašpičatělé, červenohnědé a pokryté brvitými šupinami. Listy jsou řapíkaté, velmi mírně nepravidelně laločnaté (téměř celokrajné), široce vejčité, zašpičatělé, lysé, jen při kraji brvité. Kvete v dubnu a květnu. Samčí květy rostou ve vztyčených svazečcích, samičí po dvou na konci letorostů.
Plody jsou bukvice - trojboké nažky pokryté měkkými ostny. Pro člověka jsou jedovaté. Roste hojně od pahorkatin do hor, vytváří významná společenstva - bučiny. Má vysoce ceněné středně tvrdé a snadno štípatelné dřevo.
Plody jsou pro člověka za syrova jedovaté, tepelnou úpravou toxicita značně klesá. Při požití většího množství syrových semen dochází k zažívacím obtížím (nevolnost, průjem, případně zvracení), křečím, otupělosti a případně i ke známkám ochrnutí. Záleží ovšem na (velmi kolísajícím) obsahu jedovatých látek v rostlině i na citlivosti daného jedince, mnozí lidé konzumují syrové bukvice bez jakýchkoliv následků. První pomocí je vyvolání zvracení a podání dávky živočišného uhlí.
Řada různých kultivarů se vysazuje v parcích jako okrasný strom, nebo masově pro dřevo. Dřevo se používá v nábytkářství (využívá se jeho dobré ohebnosti po ohřátí párou), truhlářství, na výrobu parket, železníčních pražců či kuchyňského nářadí. Je velmi výhřevné. Dříve se suchou destilací bukového dřeva vyráběl methanol (dřevný líh) a bylo i materiálem pro výrobu dřevoplynu.

Indiáni

25. března 2008 v 7:30 | LucY
[Španělština], souhrnné označení původních obyvatel Ameriky (kromě Aleufanů a Eskymáků), kteří antropologicky náleží k americkému typu mongoloidní rasy. Název pochází ze španělského Indios: "Indové, obyvatelé Indie", za kterou Kolumbus pokládal Ameriku. K této rase patří celkem asi 30 milionů osob většinou žijících v Latinské Americe.
První Indiáni přišli do Ameriky asi před 20 až 30 tisíci lety ze severovýchodní Asie přes Beringův průliv. Byli nositeli pozdně paleolitické a mezolitické kultury. Původním náboženstvími Indiánů byl animismus, kult předků, šamanismus, zbytky totemismu, dnes jsou věřící většinou křesfané.
Do začátku evropské kolonizace byli Indiáni na různém stupni vývoje rodové společnosti, někde i na přechodu k třídní společnosti. (Aztékově, Mayové). Jazyky Indiánů tvoří asi 120 jazykových rodin (celkem přes 1000 jazyků). V Severní Americe byli Indiáni většinou lovci, sběrači a rybáři, od 16. až 17. století i chovatelé koní (oblast prérií), jen z části usedlí zemědělci (východ dnešních Spojených Států - Irokézové, jihozápad USA a severní Mexiko - Pueblané). Ve Střední a Jižní Americe existovaly vyspělé zemědělské kultury a raně třídní státy (aztécká, mayská a incká říše), zpracování kovů. Indiáni v tropické části Jižní Ameriky, v Patagonii a Ohňové zemi byli kočovní lovci, sběrači a rybáři, částečně zemědělci (někteří Tupíové a Aravakové).
Během evropské kolonizace bylo mnoho Indiánů vyhubeno, v Severní Americe byli přesídleni do rezervací nebo asimilováni. V Jižní Americe tvoří Indiáni značnou část obyvatelstva některých států (Peru, Bolívie, Paraguay). Indiánské jazyky kečujština a guaraní jsou vedle španělštiny úředním jazykem v Peru, Bolívii a Paraguayi.

Albert Einstein

24. března 2008 v 21:06 | LucY

Albert Einstein

vědec

Datum narození: 14.03.1879
Datum úmrtí: 18.4.1955
Místo narození: Ulm, Německo
Místo úmrtí: Priceton, USA
Znamení: Ryby
Albert Eisntein byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity (1905), myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení Brownova pohybu (1905) a snad nejvíce obecná teorie relativity (1915), která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítcích.
V roce 1921 byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku, nicméně většina fyziků se domnívá, že Nobelovu cenu by zasloužil každý z Einsteinových článků z roku 1905 a v prvé řadě obecná teorie relativity.
Mládí a univerzita
Einstein se narodil v židovské rodině. Jeho rodiče byli Hermann Einstein, obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline, rozená Kochová. Albert navštěvoval katolickou obecnou školu a na naléhání jeho matky bral hodiny houslí.
Když mu bylo pět, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein poznal, že něco v "prázdném" prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost popsal jako jednu z nejdůležitějších v jeho životě. Ačkoli pro zábavu stavěl fyzikální modely a mechanická zařízení, byl považován za pomalého žáka, pravděpodobně kvůli dyslexii, ostýchavosti nebo velmi vzácné a neobvyklé struktuře jeho mozku (což se ukázalo po jeho smrti). Později sám Einstein přisuzoval svoje objevy v teorii relativity právě této pomalosti. Říkal, že díky tomu, že přemýšlel o podstatě prostoru a času později než ostatní děti, mohl zapojit vyvinutější intelekt. Novější teorie o jeho duševním vývoji pokládají za příčinu Aspergerův syndrom, poruchu příbuznou s autismem.
Einstein se začal učit matematiku, když mu bylo asi dvanáct. Traduje se pověst, že v matematice propadal, ale není to pravda. Příčinou je změna známkování, která způsobila v pozdějších letech zmatek. Dva ze strýců podporovali Albertovy intelektuální zájmy během jeho pozdějšího dětství a raného mládí. Poskytovali mu knihy o vědě a matematice.
V roce 1894, po té, co zkrachovala Hermannova elektrotechnická firma, se Einstein přestěhoval s rodiči z Mnichova do Pavie v Itálii. Albert kvůli tomu nedokončil střední školu.
Ve svých 16 letech, 1895, se přihlásil na přijímací zkoušky na Eidgenössische Technische Hochschule, ETH (Spolkovou technickou vysokou školu) v Curychu. Sice dopadl ve fyzice a matematice na výbornou, ale propadl v ostatních předmětech. Bylo mu doporučeno dokončit střední školu a přihlásit se znovu. Odmaturoval na Kantonální škole v Aarau v roce 1896. Při druhém pokusu již byl na curyšskou Polytechniku přijat. Tentýž rok se zřekl svého německého občanství a zůstal bez státní příslušnosti. Na tét škole se setkal se studentkou Milevou, s kterou měl nemanželskou dceru Liserl, která se narodila v lednu 1902, v Srbsku, kam ji Mileva, i na Einsteinův nátlak, odjela porodit a dát k adopci, přes to, že tam tou dobou řádila záškrtová epidemie. Liserl krátce na to na záškrt zemřela.
Prácea doktorát
Po promoci nemohl Einstein najít žádné vysokoškolské učitelské místo, hlavně kvůli tomu, že jeho mladická drzost štvala většinu jeho profesorů. Otec jednoho z jeho spolustudentů mu v roce 1902 pomohl získat místo technického asistenta na švýcarském patentovém úřadu. Einstein tam posuzoval význam patentových přihlášek vynálezů, které vyžadovaly znalost fyziky. Také se učil rozeznávat podstatu přihlášek navzdory jejich občasnému nedostatečnému popisu. Někdy i při posuzování praktičnosti opravoval chyby v návrzích patentů.
Einstein se oženil s Milevou 6. ledna 1903. Jejich manželství bylo vzájemným osobním a intelektuálním partnerstvím, neboť Mileva byla matematička. Einstein popisoval zamilovaně Milevu jako "bytost, která je mi rovná a která je tak silná a nezávislá, jako jsem já."
14. května 1904 se narodil Einsteinům jejich první syn Hans Albert. Druhý syn, Eduard, 28. července 1910.
V roce 1904 získal místo na švýcarském patentovém úřadu nastálo. V roce 1905 získal doktorát za práci "O novém určení molekulárních rozměrů."
Tentýž rok napsal čtyři články, které se staly základem moderní fyziky. Dokázal to aniž by se odkazoval na odbornou literaturu a aniž by své teorie diskutoval s vědeckými kolegy. Mnoho fyziků si myslí, že tři z těchto článků (Brownův pohyb, fotoelektrický efekt a speciální teorie relativity) si zasloužily Nobelovu cenu. Einstein ji nakonec získal jen za vysvětlení fotoelektrického jevu.
Einstein vzal odvážně myšlenky teoretické fyziky, dovedl je do jejich logických důsledků a z nich dokázal vysvětlit výsledky experimentů, které po desetiletí vědce zneklidňovaly.

Skotsko

12. března 2008 v 20:23 | LucY
Skotsko je autonomní země Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska, rozkládající se v severní polovině ostrova Velké Británie a na přilehlých ostrovech (celkem 790).
Hlavní město Skotska je: Edinburgh
Největším městem Skotska je: Glasgow
Jazyky: angličtina, skotská gaelština a skotština. Gaelštinou hovoří asi 1% Skotů, především na severozápadě Skotska. 1,5 milionů Skotů hovoří také skotštinou.
Skotsko je součástí Spojeného království, má však stále svůj nezávislý právní a politický systém (v mezích britských zákonů). V tomto ohledu nastala zajímavá situace, která dovoluje skotským poslancům zasedajícím v Britském parlamentu spolurozhodovat o otázkách Anglie, neboť ta nemá svůj vlastní parlament, naproti tomu o určitých skotských záležitostech rozhoduje výhradně Skotský parlament, v němž angličtí poslanci nemají účast.
Měna: Skotskou libru. Bankovky a mince, jež se tvarem a rozměrem neliší od anglických, jsou vydávány v několika modifikacích a směňují se s anglickými kurzem 1:1. V zahraničí akceptují skotské bankovky ke směně, až na výjimky, jen největší banky a směnárny.
Historie: První osadníci přišli na území dnešního Skotska pravděpodobně v Době ledové asi před 11 000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 p.n.l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší. Za zakladatele Skotska se považuje dalriadský král Kenneth Mac Alpin, který si roku 843 podmanil Říši Piktů a založil království Alba, bezprostředního předchůdce Skotského království. Všichni byli podřízeni skotskému velekráli. K významným společenským změnám došlo ve Skotsku v druhé polovině 11. století, za vlády skotského velekrále Malcolma III., a to především v oblasti práva, majetkových vztahů a v systému následnictví. Reorganizována byla také skotská křesťanská církev. Malcolm III. zavedl v zemi zvyky a zákony převzaté z Anglie. Po vytvoření anglického království muselo Skotsko čelit sílícímu tlaku Anglie, a vedlo s ní dlouhé války, které obě země značně vyčerpávaly. Ve 14. století se objevil William Wallace, který táhnul na jih a dobyl York, čímž zvedl morálku vyčerpaným Skotům. Další významnou osobou skotské historie byl bezesporu Robert Bruce, pokračující v myšlenkách popraveného Wallace, ovšem jinými prostředky. Dne 1. května 1707 došlo Aktem o unii ke vzniku Království Velké Británie. 1. ledna 1801 se pak Skotsko stalo jednou ze čtyř zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
V moderních dějinách stojí za zmínku vliv průmyslové revoluce a zámořských objevů na ekonomický vzrůst Skotska. Obchody se zámořím, výroba lodí a průmyslového zboží napomohly Skotsku k ekonomické prosperitě. Ne nevýznamnou událostí je také objevení ropných nalezišť v Severním moři a znovuobnovení Skotského parlamentu.
Členění Skotska:
Od 1. dubna 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí (unitary authorities):
  1. Inverclyde
  2. Renfrewshire
  3. Západní Dunbartonshire
  4. Východní Dunbartonshire
  5. Glasgow
  6. Východní Renfrewshire
  7. Severní Lanarkshire
  8. Falkirk
  9. Západní Lothian
  10. Edinburgh
  11. Střední Lothian
  12. Východní Lothian
  13. Clackmannanshire
  14. Fife
  15. Dundee
  1. Angus
  2. Aberdeenshire
  3. Aberdeen
  4. Moray
  5. Highland
  6. Západní ostrovy
  7. Argyll and Bute
  8. Perth a Kinross
  9. Stirling
  10. Severní Ayrshire
  11. Východní Ayrshire
  12. Jižní Ayrshire
  13. Dumfries a Galloway
  14. Jižní Lanarkshire
  15. Scottish Borders
Kultura:
- významná Skotská hudba, literatura a sport
- hudba je spjata se starou gaelskou kulturou a skotskými dudy, housle, akordeon, ale také harfa.
- k hudbě patří také skotský tanec (scottish dancing).
literatura se píše: skotskou gaelštinou, angličtinou, skotštinou, francouzštinou a latinao. nejznámější literáti: Robert Burns, Walter Scott, Arthur Conan Doyle a Irvine Welsh.
tradiční sporty: fotbal, rugby, golf, koňské dostihy, automobilové závody, tenis, atletika a další
Skotská vlajka
Skotský znak

Irsko

12. března 2008 v 19:39 | LucY
Irská republika, je stát v severozápadní Evropě, zaujímající zhruba pět šestin povrchu ostrova Irsko. Zbývající šestina označovaná jako Severní Irsko je součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Poloha
- Irsko je nížinatá země
- hory pouze na východě a jihozápadě
- nejvyšší vrchol Carrauntoohil [1041 m]
Podnebí
- mírně teplé oceánské podnebí
- prší v každých dvou dnech ze tří.
- srážky se pohybuje od 800 do 2550 mm
- průměrná teplota se v lednu pohybuje okolo
5 °C a v červenci okolo 10°C.
Flóra Fauna
- na většině území louky a vřesoviště
- 15% území pokrývají rašeliniště
- 5% původní listnaté lesy
- Rostou tam vavříny, myrty a planiky
- Irská fauna už není tak bohatá, jak bývala
před příchodem lidí
- vymizely zdejší populace bobrů, divokých koček, medvědů a vlků
- žijí zde hlavně drobní hlodavci, ptáci a ovce
- vůbec tu nežijí hadi
Historie
Ve 3. století př. n. l. se v Irsku usadili Keltové, kteří v 5. století přijali křesťanství. V 9. a 10. století zde zakládali své osady Vikingové. Koncem 12. století začali ostrov dobývat Angličané, zcela jej však ovládli až za Cromwella v polovině 17. století. Irská nezávislost byla obnovena v roce 1922. V roce 1973 pak Irsko vstoupilo do EHS.
Obyvatelstvo
- většinu obyvatel tvoří Irové
- vliv velké imigrace (hlavně z Polska - 10. tis. imigrantů měsíčně, Litvy, Lotyšska, Estonska)
- existuje i početná 100 tis. americká komunita
- počet obyvatel cizích zemí žijících v Irské republice je 400 tis., což je 10% obyvatel.
- Irská republika se řadí na první místo v žebříčku ročního přírůstku obyvatelstva zemí EU.
- každým rokem roste populace o 2% (vlivem velkého počtu imigrantů - 46 tis. ročně a i velkou porodností - 33 tis. ročně).
- ve městech žije 60% populace, z toho 50% v Dublinu.
- Střední délka života mužů je 75 let, žen 80 let. Negramotné je 1% obyvatelstva.

Největší města

· Dublin - 506 000 obyvatel (hlavní město)
· Cork - 119 000 obyvatel
· Galway - 71 000 obyvatel
· Limerick - 52 000 obyvatel
· Waterford - 46 000 obyvatel
Zajímavosti:
- To, že se na ostrově nevyskytují hadi, je vysvětleno legendou.Údajně je měl z ostrova vyhnat svatý Patrik, patron Irska.
- V cizině žije více lidí irského původu (desítky miliónů), než v samotné zemi.
- Na počest svatého Patrika se každoročně 17. března slaví po celém světě Den svatého Patrika.
Irská vlajka
Irský znak

Karel Jaromír Erben - Kytice z pověstí národních - charakteristika

11. března 2008 v 16:35 | LucY

JEDNOTLIVÉ SKLADBY:

Kytice
Svou sbírku z "pověstí národních" zahájil Erben básní nazvanou Kytice. Zkomponoval ji nově tak, aby tvořila ideový a programový úvod k celému souboru. Také tato báseň vychází z lidové pověsti, která se prý vypravuje v Klatovském kraji. Báseň také odůvodňuje, proč se celá knížka jmenuje Kytice. Sbírka je prý uvita ve skrovnou kytici z květů mateřídoušky, vyrostlé na matčině hrobě. Osiřelé děti pak z jejích kvítků čerpaly útěchu. Takovými květy mateřídoušky jsou i prosté pověsti naší vlasti, kterými Erben mínil získávat srdce osiřelých synů a dcer matky vlasti. Hned v úvodu tedy zazněl silný vlastenecký akcent.
Např. úvodní verše: "Zemřela matka a do hrobu dána, // siroty po ní zůstaly." - zde nemá Erben na mysli nic jiného než Matku vlast. Současníci tomuto symbolu velmi dobře rozuměli, protože se sami cítili sirotami a truchlili nad zmařenými nadějemi z roku 1848.
Poklad
Tato balada hluboce zaujala Františka Palackého sotva byla r.1838 uveřejněna tiskem. Zamyslel se nad její ideou matčiny viny a trestu a podivuhodnou uměleckou zralostí u tak mladého básníka.
Tato balada vypravuje o tom, jak žena odložila z dychtivosti po zlatě v podzemních síních dítě, a jak prožívala krutý žal, když dítě ztratila, a za jakých okolností je po roce šťastně zachránila.
Zejména v této baladě vystupuje souvislost mezi Erbenem a polským básníkem Slowackým, se kterým se znal. Oba měli k sobě blízko ve značné části svého umění, pokud se opírali o folklorní slovesnost. Z ní se inspirovali k obdobným námětům a motivům a volili podobné zobrazovací prostředky. To se právě projevuje na mnoha místech v baladě o "Pokladu".
Např. obraz vesnického kostelíka a lidu spěchajícího na pašijovou pobožnost se podobá analogickým obrazům u Slowackého. Stejně je tomu i u obrazu, kde Erben v mnoha verších vylíčil nesmírné bohatství, které spatřila žena v podzemních síních. Právě tato pasáž se velmi líbila Palackému, protože žádná z českých folklorních pověstí nevypravovala tak podrobně o tajemné podzemní sluji.
Svatební košile
I v této baladě, poprvé uveřejněné r.1843, je zřejmý vztah ke Slowackému.
Opuštěná dívka prosí Pannu Marii, aby jí vrátila milého, nebo zkrátila její život. Za svá slova je potrestána. Zemřelý milý přichází pro dívku. Dívka si na cestu bere modlicí knížky, růženec a košile, které zatím ušila. Cestou zakouší mnoho hrůz, prosí za odpuštění a schovává se do umrlčí komory. Když zakokrhá kohout, zjevení zmizí. Ráno dívku najdou lidé na hřbitově, kde je čerstvě vykopaný hrob a kousky košil po celém hřbitově.
Polednice
Tiskem vyšla poprvé až r.1840, přestože byla napsána mnohem dřív, v prvním náčrtku už r.1833 a pak do r.1836 dvakrát přepracována.
Jedná se o výjev mezi matkou a dítětem, které je krutě potrestáno za neposlušnost. Jeho smrt však nezavinilo náhodné neštěstí, ale pohádková bytost, tajemná Polednice. V poznamenáních ke Kytici k tomu Erben vysvětluje: "Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud."
Zlatý kolovrat
Základní podnět k "Zlatému kolovratu" dala Erbenovi pohádka Boženy Němcové "O zlatém kolovrátku", uveřejněná tiskem r.1845. Němcová tehdy úzce s Erbenem spolupracovala a dávala mu předem své rukopisy, aby je upravoval jazykově a stylisticky. Erben četl i původní kratší koncept této pohádky a prosil mladou Němcovou, aby mu tento koncept půjčila, protože se tato krásná pověst může hodit k dobré básni.
Vypráví o krásné Dorničce, která se měla stát ženou krále, ale nevlastní matka s dcerou ji v lese zabily. Za zlatý kolovrat, přeslici a kužel pak se stařečkem vyměnily dívčiny ruce, nohy a oči. Stařeček pak dívku pokropil živou vodou a zločin vyšel najevo. Podvedený král obě zlé ženy potrestal stejně, jako ony Doru.
Erben pak v "Poznamenáních" vysvětluje, že živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí, mrtvá pak vodu zimní, led.
Štědrý den
Tato báseň byla poprvé otištěna r.1848. Její základní námět štědrovečerních zvyků a pověr souvisí s obdobnými obyčeji u Slovanů vůbec, zvláště u Rusů, Poláků a Srbů. Erben v ní zachytil protikladný příběh dvou dívek, který jim přinesl osud za jediný rok, od vánoc do vánoc.
Záhořovo lože
Textově nejrozsáhlejší báseň v Kytici. Na této pohádkově legendární baladě pracoval Erben také nejdéle. Poprvé se o ni pokusil už r.1836, když zobrazil romanticky pojatou postavu loupežníka a otcovraha Záhoře, málo zdařený protějšek "strašného lesů pána" Viléma z Máchova "Máje". Za 6 let později přistoupil k záhořovské látce jinak: nešťastný otec se synu Markovi vyznává, že zaprodal při jeho narození ďáblu. Definitivní podoby nabyla báseň až v prvních měsících r.1851 za Erbenovy dlouhé nemoci, kdy byl zčásti upoután na lůžko.
Tato balada souvisí s mezinárodní legendou o pokání velikého hříšníka. S různými menšími obměnami vypráví o člověku v nesnázi, který za pomoc zaprodal syna ďáblu. Syn se vydává do pekla, aby ďáblovi osudný úpis vzal. Cestou ho ale přepadne loupežný vrah (Záhoř), který ho propustí jen pod podmínkou, že mu přinese z pekla zprávu, co ho tam čeká. Při zpáteční cestě mu mladík oznámí, že ho tam čeká lože, kterého se i ďábli děsí. Loupežník se tak dá na pokání a prosí mnoho desítek let o boží smilování. Dočkal se ho teprve, až když nad ním vyrostla zázračná košatá jabloň. Tehdy se k němu vrátil bývalý mladík, teď už stařec a vysoký církevní hodnostář, a udělil kajícímu zbojníkovi rozhřešení. Oba dřívější zaprodanci pekla pak krátce za sebou zemřeli.
Vodník
Také tato balada má blízko ke Slowackému. Erben napsal "Vodníka" pro Kytici r.1851. Námětem o pohádkové vodní bytosti, která se zmocňuje zákeřně lidí a osudově zasahuje do jejich života, navazoval Erben opět na bohatou tradici obrozenecké české literatury, spjaté s lidovou slovesností. V "Poznamenáních" Erben upozorňuje na obdobné pověsti u jiných Slovanů. Tematicky se shoduje česká báseň zvláště s lužickosrbskou a slovinskou pověstí o vodníkovi. Hodnotu této balady tedy nepředstavuje originalita příběhu, ale její umělecké ztvárnění.
Vodník zláká dívku k jezeru, nechá ji utonout, učiní z ní svou ženu a krutě se jí pak pomstí, když neuposlechla jeho příkazu a nevrátila se včas k dítěti do jezera.
Holoubek - Vrba - Lilie
Tyto tři Erbenovy balady se poněkud vymykají z dosahu poesie Slowackého. Svým celkovým pojetím směřují více k Mickiewiczovým "Baladám a romancím".
"Holoubek" byl otištěn v "Lumíru" počátkem r.1851 a souvisí s českými písněmi i s polskou romantikou. Skladba promítá příběh ženy vražednice, která zabila svého muže, znovu se provdala za jiného a stihl ji za to krutý trest - výčitky svědomí ji dohnaly k sebevraždě utopením.
"Vrba" byla napsaná r.1851. Její námět, převzatý z české lidové pověsti bydžovského kraje, považoval Erben za obzvlášť důležitý. Nikde u Slovanů ani jinde totiž nenacházel ve folklórním materiálu představu, že by se člověk mohl dělit o život se stromem nebo s jinou věcí, aby byl zároveň tím i oním. Věděl, že existují pověsti, ve kterých bývá člověk proměněn ve strom nebo jinou věc, ale báseň o "Vrbě" zobrazuje zcela výjimečný případ.
Muž už dva roky žije ve šťastném manželství se svou ženou. Jenže jeho paní, ve dne zdravá a svěží, líhá v noci jako mrtvé tělo bez ducha. Přes ženiny námitky se muž poradí s bábou kořenářkou. Ta mu prozradí, že duše jeho ženy se vtěluje vždycky za noci do vrby nad potokem. Rozezlený muž vrbu podetne a v tomtéž okamžiku padne jako podkosena i jeho žena. Hlas vrby mu pak vzkazuje, aby z jejího dřeva udělal kolébku a až synek doroste bude vrbovými píšťalkami rozprávět se svou matkou.
"Lilie" byla napsaná na sklonku 50. let a otištěná teprve ve druhém vydání "Kytice" z r.1861. Její námět čerpal Erben ze slovenské pohádky B.Němcové "Lalija". Balada vypráví o zesnulé dívce, která se vtělila do květu lilie, stala se ženou šlechtice a znovu zahynula i se svým synáčkem, když ji zlá tchýně zákeřně vystavila žhavým paprskům slunce.
Dceřina kletba
Tato balada v "Kytici" zaujímá zvláštní postavení. Je to totiž jediná báseň, která nemá žádné nadpřirozené prvky a nevztahuje se k žádné lidové pověře. Na rozdíl od všech předchozích balad k ní Erben nepřipojil ani v prvním, ani v druhém vydání "Kytice" žádnou poznámku, kterou by objasňoval její původ nebo vztah k folklóru. Napsal ji r.1851 a otiskl jako ukázku z chystané sbírky "Kytice".
Tato balada podává dramatický rozhovor mezi matkou a dcerou, která se jen nerada přiznává, jakého se dopustila zločinu - zabila své nemanželské novorozeně. Svou vinu míní odčinit na konopné oprátce, ale napřed proklíná svou matku i svého svůdce.
Věštkyně
Tato skladba stojí na samém konci "Kytice" a svým celkovým pojetím se podstatně odlišuje od ostatních erbenovských balad. Je zkomponovaná ze 7 úlomků, ústy mýtické věštkyně promítá prorocké obrazy z české minulosti a přítomnosti. Tři její první zlomky byly napsány už před rokem 1849.
Věštkyniny monology zpracovávají obecně známé i méně známé látky, které se týkají ať už celonárodních přemyslovských pověstí (např. Přemysl a jeho nedooraná pole, bájné vojsko ve vlnách Vltavy) nebo pověstí lokálních (zlatý zvon z chrámu propadlého do země u Kostelce nad Orlicí, pověst o trojí bráně chrámu, pověst o soše tzv. Bruncvíka na Karlově mostě).
Erben ve svých poznamenáních vysvětluje, že si oblíbil prorocké náměty z české historie podle Kosmovy kroniky a podle několika starých prorockých knížek, zejména proroctví Sibylina. Prý už před mnoha lety sebral mnoho prorockých pověstí z různých míst Čech, ze kterých zamýšlel udělat jednu báseň s názvem Věštkyně. Ale srovnání jejího definitivního textu s původními náčrtky ukazuje, že Erben radikálně změnil a upravil celkové zaměření skladby. Tato změna ideové koncepce úzce souvisela s celkovou proměnou společenské situace u nás. První varianta "Věštkyně" vznikala před r.1849, tedy v ovzduší revoluce, které se i Erben sám aktivně zúčastnil. Ale po jejím nezdaru a s nástupem nového režimu zaměřil báseň jinak. "Věštkyně" měla dodávat odvahu utlačeným a zklamaným a všechny prorocké obrazy prolínala pevnou vírou, že nic na světě není věčné. Aby takto zaměřená báseň mohla vyjít za bachova režimu, musel se Erben vyrovnat s přísnou cenzurou. Proto vytvořil množství odborně učeneckých poznámek, ve kterých vykládal historický původ a smysl jednotlivých pověstí.

Sopky

9. března 2008 v 9:38 | LucY
Úvod
Ačkoli se nám zemský povrch jeví jako pevný, jeho části se velmi malou rychlostí pohybují, občas dojde k prudšímu otřesu, což se projeví zemětřesením nebo sopečnou činností. Síla zemětřesení se pohybuje od mírných záchvěvů až po ničivé otřesy, kterým mohou padnout za oběť i celá velká města. Při sopečných výbuších je z nitra Země do vzduchu vymršťována roztavená hornina - do červena rozžhavené magma.

Sopky
Některé sopky např. na Havaji jsou trhliny v zemském povrchu, jimiž magma uniká nepřetržitě. Mnohé sopky (např.sicilská Etna)mají podobu kuželovitých hor vzniklých opakovanými erupcemi. Při některých výbuších se žhavá láva (magma, které proniká na zemský povrch) vylévá otvorem na vrcholku sopky (sopouchem) a do ovzduší se uvolňují mraky kouře a popela. Jindy stéká žhavé bahno po svahu sopky. Některé erupce mají takovou sílu, že sopečnou horu roztrhají.

Vznik sopek
Téměř všechny sopky vznikají v hraničních oblastech zemských desek a to hlavně v tichomořském "ohnivém prstenci". K nejmocnějším erupcím dochází tam, kde se desky srážejí. Hornina, která je stlačována do nitra země, se roztaví cestou k zemskému povrchu zhoustne a vyvolá velmi bouřlivou sopečnou činnost (např.filipínská sopka Pinatubo).
V místech, kde se desky rozestupují, existují také podmořské sopky, jimiž soustavně a poměrně klidně uniká magma do vody.

Druhy sopek

Tvar sopky záleží na složení vyvrhované hmoty. Na hranici zemských desek je magma husté a výbuchy prudké; ztuhlá láva zde vytváří vysoké sopečné kužely (např. japonská sopka Fudži)
Láva je zanedlouho převrstvena popelem, který při další erupci opět mizí pod lávou. Vrstvy popela a lávy se střídají, a proto se kužel takovéto sopky nazývá smíšený. Štítová sopka např. Mauna Loa na Havaji vzniká v oblasti rozestupujících se desek a vyznačuje se kupolovitým tvarem. Škvárový kužel je tvořen popelem a úlomky pevného magmatu.

Příhoda
19.2.1943 objevil jeden mexický rolník na svém poli trhlinu, ze které stoupal dým. V noci se odtud ozval výbuch a ráno na jeho poli stál 9. metrový kužel, z jehož vrcholku stále ještě létal popel a úlomky hornin. Zrodila se nová sopka, koncem roku dosáhla sopečná hora výšky 300 metrů a pohřbila pod sebou vesnici Paricutin, jejíž jméno dostala. V další fázi začala z vrcholu vytékat láva, která zničila městečko vzdáleno 10 kilometrů po deseti letech své činnosti utichla a zůstává v klidu dosud. Sopky nikdy nevznikají náhodně. Jejich činnost je vždy svázána s místy, kde je k povrchu vynášeno hlubinné teplo v podobě rozžhavených hornin zvaných magma.
Dosáhne-li magma zemského povrchu, říká se mu láva. A utuhlá láva pak tvoří různé druhy sopečných hornin, které mohou být sypké jako např. sopečný popel, kusové lapilly, velké pumice nebo pěnová pemza, ale také mohou vytvářet tvrdou krustu. Řídké lávy, tekoucí jako řeka, mohou zaplavit rozsáhlá území a vytvářet lávové příkrovy a plošiny.

Kouření škodí zdraví...

9. března 2008 v 9:18 | LucY
Kouření podstatně zvyšuje riziko výskytu srdečních chorob, rakoviny plic a mnoha dalších nemocí, které sice nemusí být vždy smrtelné, ale mohou vážně ovlivnit kvalitu života. Kdo kouří, riskuje, že zemře před dosažením důchodového věku. Například ve Velké Británii se věku 65 let nedožije 40% kuřáků (kouřících přes 20 cigaret denně), kdežto u nekuřáků to platí jen u 15% jedinců. V ČR bude poměr pravděpodobně ještě horší, protože procento kuřáků v české populaci je vyšší.

U žen jsou rizika stejná jako u mužů, přičemž výskyt chorob spojených s kouřením stále stoupá. Riziko srdečních chorob se dramaticky zvyšuje u žen starších 35 let, které kouří a používají orální antikoncepci.

Dnes si lidé zdravotní rizika spojená s kouřením naštěstí již uvědomují a stále více lidí bez rozdílu pohlaví se rozhoduje kouření zanechat. Proč byste se k nim nemohli připojit i vy?

Výhody života bez kouře


Když přestanete kouřit, riziko, že onemocníte, se podstatně sníží. Jelikož je ale nikotin návykový, přestat kouřit není lehké a lze očekávat výskyt abstinenčních příznaků, jako je podrážděnost a neklid, které však po několika týdnech ustoupí. Výhody za to skutečně stojí. Na rozdíl od západní Evropy a USA u nás zatím kuřáků neubývá.

Pokud skutečně přestanete, budete se nejenom cítit mnohem lépe, ale po roce se také výrazně sníží riziko, že onemocníte ischemickou chorobou srdeční. Vydržíte-li nekouřit, riziko se bude snižovat dál a nakonec bude téměř stejné jako u lidí, kteří nikdy nekouřili.

Přestat kouřit však neznamená jenom mít zdravé srdce a plíce. Lidi, kteří přestali kouřit, poznáme na první pohled. Jsou pyšní na to, co dokázali, a mají také proč. Ačkoli tohle oceníte, až když se sami zbavíte návyku, věřte, že je to báječný pocit. Poznáte například, o co jste se dosud připravovali při jídle, protože jídlo získá skutečnou, dosud nepoznanou paletu chutí a vůní. Budete se znovu dobře cítit, zlepšíte si celkovou kondici, budete si připadat svěží a čerství, prostě jako "znovuzrození", a pokud ve svém úsilí vytrváte, bude to také úžasné povzbuzení vašeho sebevědomí.

Harry Potter a Relikvie Smrti

8. března 2008 v 10:07 | LucY
Autor: J. K. Rowling
Kniha - je členěna do kapitol, které jsou pokaždé jinak pojmenované
- bez ilustrací
Postavy: Harry Potter - Hlavní postava
Hermiona Grangerová - Harryho kamarádka
Ron Weasley - Harryho kamarád
Voldemort - Největší nepřítel Harryho
Smrtijedi - Přívrženci Voldemorta
Brumbálova Armáda - Armáda, skládající se ze studentů Bradavické školy, kteří jsou s Harrym a chtějí mu pomáhat
Fénixův řád - Shromáždění dospělých kouzelníků, kteří také Harrymu pomáhají a snaží se aby přežil, jsou schopni za něj položit i vlastní život
a další….
Kniha začíná v domě v Zobí ulici. Fénixův řád musí Harrymu pomoct se bez úhony dostat pryč. Při evakuaci zemře Pošuk Moody, Georgu Weasleymu jeden ze smrtijedů zasáhne ucho a George o něj přijde. Jinak se všichni dostanou do bezpečí. Avšak nastane znovu situace, kdy musí Harry, Hermiona a Ron opustit svůj úkryt a vydat se za svým úkolem, který jim - v minulém díle - dal brumbál, najít a zničit všechny Voldemortovi viteály.
V Bradavicích se stal po Brumbálově smrti ředitelem Severu Snape a zavládl zmatek. Vše se dostalo pod vedení lorda Voldemorta jak Bradavická škola, tak i ministerstvo..Ovšem stále jsou ve škole Harryho přátelé, kteří mu věří. A stojí za ním.
Děje se, ale něco divného. Všude kde Harry chodí se mu náhodou objevuje vždy stejný znak. Přeškrtnuté oko v trojúhelníku. Později Harry zjistí, že tento znak znamená Relikvie Smrti. Oko je kámen, který dokáže vrátit mrtvé znovu na svět. Čára, kterou je oko přeškrtnuté vyznačuje bezovou hůlku, která je nepřemožitelná. Avšak jen v případě, že ji vlastní osoba, která ji vlastnit má. A trojúhelník je neviditelný plášť, který ukryje před vším.
Podle všech důkazů si Harry uvědomí, že neviditelný plášť (jeden z relikvií) vlastní právě on. S pomocí jeho přátel Harry zničí všechny viteály. Zbývá mu jediný a tím je Nagini. Voldemortův had. Je tu problém. Voldemort si hada drží pořád u sebe. Harry se tedy za Voldemortem vydá do zapovězeného lesa. Cestou tam se Harrymu podaří otevřít zlatonku, kterou dostal od Brumbála. Ze zlatonky mu vypadne do rukou kámen, který je další z relikvíí. Harry si s ním vyvolá rodiče, Siriuse a Remuse (který i se svou manželkou Tonsnovou zemřou v boji proti smrtijedům). Vyvolal je proto, protože chtěl vědět jaké to je umřít a také proto, že je chtěl naposled vidět, pokud by zemřel.
Voldemort na Harryho sešle smrtící kouzlo. Ovšem Harry to přežije a Voldemortovi se postaví v Bradavicích ve Velké Síni. Před zraky všech co ve škole byli, Pána Zla zabije. Naginy zabije Neville. A tak se lord Voldemort navždy ztratí ze světa.
Harry se ožení s Ginny Weasleyovou a mají spolu tři děti. Albuse Severuse - pojmenovaný po dvou Bradavických ředitelých, Jamese a Lily - podle Harryho rodičů. - Harry pojmenoval jednoho ze synů po ředitelích a i když knížka ze začátku vypadá, že Snape je s Voldemortem, Harry zjistí, že i když je jedním ze smrtijedů, stále stojí na Brumbálově straně a nepřeje si Harryho smrt. - Ron si vezme za ženu Hermionu a mají spolu dvě děti se jménem Rose a Hugo. Draco Malfoy se v epilogu objevuje se svou ženou a dítětem, Neville Longbottom je v Bradavicích učitelem.
A Relikvie? Plášť si sice Harry nechá, ale kámen zahodí a hůlku vrátí Brumbálovi do hrobu, kam patří.
Zemřou: Pošuk Moody - při převozu Harryho do úkrytu, Fred Weaseley - kterého zasypou trosky chodby v Bradavicích, Remulus Lupin a Tonková - při boji proti smrtijedům, Belatrix Lestrangeová - rukou Molly Weasleové, Voldemort - rukou Harryho Pottera, sova Hedvika - taktéž při převozu Harryho, Dobby - rukou Belatrix Lestrangeové, Crabbe - zemře rukou ohně, který sám vyčaroval

Klidně můžete kopírovat, ale prosím buďte tak laskavý a napište mi to sem. Aspoň budu vědět, že se to někomu líbí:). Dik


Paradontitida nebo-li paradontóza

21. února 2008 v 19:45 | LucY
Paradontitida, starším názvem paradontóza, je zánět tkání, které udržují zuby v čelisti.
Lidem trpícím touto nemocí se proto mohou zuby uvolňovat a nakonec i úplně vypadnout.
Paradontitida se vyvíjí z neléčeného zánětu dásní a v České republice jím trpí 95 % celé populace. Téměř všechny děti tak získávají předpoklady, že by se u nich v dospělém věku mohla rozvinout.
K zánětu dásní dochází špatnou péčí o zuby. Jediným účinným způsobem jak tomuto onemocnění předcházet je dodržování správné ústní hygieny. Ta by měla obnášet nejen pravidelné čištění zubů, ale také používání správných pomůcek. Kartáček by měl být středně tvrdý nebo měkký, zubní pasta nejlépe s fluorem, neméně důležitá je také technika.
Při kompletním čištění celého chrupu je dobré začínat na místech méně přístupných. Ta jsou u praváků vpravo dole vzadu zevnitř, u leváků vlevo dole vzadu zevnitř, začít nejdříve s vnitřními plochami zubů a pak se zevními. Čím větší pohyby kartáčku, tím hůře. Podle doktorů je možné paradontózu zastavit jen pokud přijde pacient do ordinace včas. Jestliže člověk pozoruje krvácení z dásní při čištění zubů, při jídle nebo dokonce spontánně déle než 14 dnů, měl by okamžitě poprosit svého zubního lékaře o kontrolní vyšetření. A co se stane pokud se paradontóza nebude léčit? Jestliže se s ní nedělá nic, skončí to ztrátou zubů a totální protézou. Zuby se nejdříve rozestupují, putují, viklají, mohou vypadnou samy nebo jim musí pomoci zubní lékař.

Památka obětí holocaustu

21. února 2008 v 19:22 | LucY
Památka obětí holocaustu
Od roku 2006 je 27. leden připomínán jako Mezinárodní den vzpomínky na oběti holocaustu a v české republice jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Když do koncentračního tábora Osvětim v Polsku vstoupili 27. ledna roku 1945 sovětští vojáci, nenašli tábor v jeho pravé podobě. Tisíce mužů, žen i dětí poslali nacisté v posledních měsících do plynových komor, tisíce evakuovali do továren v Říši na práci a tisíce jich v polovině ledna vyhnali na tzv. pochody smrti. V barácích zůstalo jen asi 7 000 vězňů, kteří už nebyli schopni pochodu a nacisté je před svým útěkem nestihli zavraždit.
Osvětim byl největší ze všech koncentračních táborů, zemřelo v něm 1,2-1,6 miliónů židů. Kolik jich zemřelo celkově se neví.
Holocaust - je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války.
Pochod smrti z Dachau, 29. dubna 1945.

Krkavčí brána

21. února 2008 v 19:19 | LucY
Autor: Antony Horowitz
Kniha - je členěna do kapitol, které mají pokaždé jiný název
- bez ilustrací
Postavy: Mathew (Matt) Freeman - čtrnáctiletý chlapec a taktéž hlavní postava této knihy
Kelvin - Mattův kamarád až do chvile kdy vykradají skladiště
Jayne Deverillová - Mattova opatrovatelka, později Matt zjistí, že čarodějnice
Detektiv - Tento detektiv projednává Mattův případ a zajímá se o to jak Matt žije
Richard Cole - Konečný a stávající přítel Matta
Podivní obyvatelé města Lasser Malling
Kniha vypráví o čtrnáctiletém chlapci Mattovi, který má neobvyklou schopnost, na kterou přišel už když byl malý, ale nechtěl si to připustit a nevěřil tomu. V 8 letech mu zemřeli rodiče a on žil až do teď se svou tetou a jejím přítelem v Ipswichi. Ale kvůli své výtržnosti byl ve skladišti - který se svým kamarádem vykrádal - zatčen a poslán do projektu PPSP což je pěstounská péče daleko od města. Protože Matt neměl rád svou tetu a jejího přítele, s radostí se do projektu zapojil. To však neměl dělat. Matt patří mezi pětici vyvolených dětí, jejichž předkové kdysi vytvořili bránu a zavřeli do ní Staré. Staří byli totiž zkáza, zloba, temnota, prostě všechno špatné.
Paní, k níž se Matt nastěhuje do městečka Lasser Malling, se jmenuje Jane Deverillová a jak Matt časem zjistí, že p. Deverillová s celou vesnicí patří mezi lidi, kteří chtějí Staré propustit z jejich vězení. Matový se dějí hrozné věci. Všichni co se mu snaží pomoct zemřou.
Matt - s pomocí mnoha dalších - jim v tom zabrání. Obyvatelé městečka Lasser Malling se scházejí každou noc v lese, ve kterém se nachází jaderná elektrárna, kterou kdysi přestala vláda používat. Vytvářejí tam program, jak Staré propustit a také na to přijdou. Potřebují rituál, oheň a krev. Rituál znají, oheň není tak těžké vytvořit a krev získají z Matta.
Matt se snaží utéct, ale marně. Stejně se ho obyvatelé zmocní. Připoutají ho k lehátku a čekají na čas, ve kterém mají začít. Když nastane doba probodnutí Mattova srdce. Matt použije svou moc, zastaví nůž, odpoutá se z lehátka a uteče. Jenže ostře nabroušený nůž mu přejede lehce po kůži a obyvatelé získají krev. Udělají tedy rituál bez něj. Avšak program se zvrtne a obyvatelům už není pomoci. Ti co opustí magický kruh shoří a ostatní polapila obrovská ruka jednoho ze Starých, která se dostala bránou ven. Ale továrna vybuchne a Staré uzavře zpět.
Matt uteče a nastěhuje se k příteli, který mu pomohl z hodně šlamastik, k Richardovi. On jediný zůstal naživu a tak se o něj stará. Matt se dozví o společnost s názvem Nexus. Skládá se ze čtrnácti lidí s celého světa, kteří střeží tajemství Krkavčí brány. Od jednoho z jejich členů se Matt dozví, že se někde nachází ještě jedna Brána a Matt ji nesmí nechat otevřít. Ale o tom už se dozvíme v dalším díle této knihy.
 
 

Reklama